Kam se ztrácí čas? Opět uvádím jeden článek nespadající do logické posloupnosti, ale protože jde o celkem důležité téma, dovolíme si přeskakovat. Článek navazuje na informace popisované výše, přesto se je pokusím krátce nastínit, aby bylo vše jasnější.

Jako vždy se ukazuje, že vše je trochu jinak, i když se vlastně nesnažím vnější vliv zcela vyloučit, protože k němu bezpochyby dochází, jen zatím nevíme v jakém rozsahu. Tím myslím různé mobilní sítě, vesmír a podobně. Popis stvoření vede k mnoha odhalením a některá z nich vlastně odhalení nejsou, jen jsou pravděpodobně popsána v podobenstvích, jako jsou báje o Chronosovi a Kairosovi. Přesto je z nich těžké vyčíst, o čem to vlastně mluví. Lidé si přejí zpomalit čas, protože v současnosti už nemá smysl ze stolu sundávat vánoční ubrus, který stejně jen vypereme a můžeme dávat na stůl znovu. Jsou tu přítomny vnější vlivy, díky kterým čas doopravdy ztrácíme a potřebujeme vyřešit kde? Je to tak trošku matematika, ale výsledek, ke kterému docházíme, je v mnoha ohledech překvapivým. Už mnohokrát jsem mluvil o paradoxech a toto je jeden z nich. My sice známe legendy o bozích času, ale chápeme jen tolik, že existuje vnitřní a vnější čas, a že je lepší se řídit tím vnitřním. Pro mnohé to znamená jen tolik, že se nemáme řídit podle hodin. Jenže to není tak snadné, protože mluvíme o rytmu. A právě díky rytmu, který vzniká součtem všech pohybů, které utváří realitu, vzniká vnější čas. Když vezmete několik chronometrů, rozpohybujete nezávisle na sobě a umístíte na pohyblivé desce, během chvíle se všechny sjednotí. Realita kolem nás se chová stejně a má snahu po dosažení souladu. To nám říká, v souladu s fyzikou, že existuje cosi, jako přirozená délka dějů. Věci kolem nás se uskutečňují určitou rychlostí a to chápeme jako čas. 

Naše vědomí není vždy vědomí, protože neustále kmitá mezi dvěma stavy. Vysvětlení je trochu složité, protože zahrnuje dvě skutečnosti, které představují posloupnost a nárůst. Nicméně žijeme ve společnosti, která druhou variantu nedokáže využívat, protože je pro ni extrémně náročná, a tak zatím vysvětlíme pouze první. Naše uvědomování tvoří jakousi řadu složenou ze slov, která vyjadřují to, co vyjádřit chceme nebo potřebujeme. Jenže aby k tomu mohlo docházet, nesmí se slova překrývat, tedy vrstvit na sebe, ale řadit za sebou. Toto je extrémně zjednodušený popis. A aby k překrývání nedocházelo, dochází ke kmitu mezi stavem vědomí a nevědomí. Cosi si uvědomíme, dáme to pryč, opět si uvědomíme, dáme to pryč a tak dále a dále. Ve stavu uvědomění si cosi uvědomíme a pak se navrátíme k čiré podstatě vědomí, což je nevědomí. Velmi jednoduše si uvědomíme a neuvědomíme, uvědomíme a neuvědomíme. Ty to dvě polohy, kdy si uvědomujeme a neuvědomujeme, představují stále se opakující kmit našeho vědomí. Je to přirozenost, o které nevíme, protože nevědomí nevytváří informaci, právě naopak, nabývá své původní čiré podstaty, aby si mohlo uvědomit další skutečnost. Tento fakt byl znám prastarým védům, ale nezachoval se, stejně jako jejich učení. Nicméně právě zde se nachází odpověď, kterou hledáme. S tím co bylo řečeno výše, už lze celkem snadno odvodit, že i naše vědomí se synchronizuje se světem kolem nás. Pokud jsme synchronizovaní, vnímáme plně v souladu s dějem, který se kolem nás odehrává. Rytmus dějů a uvědomování je harmonický.

Ovšem kmit vědomí nemá vždy stejnou délku. Záleží na tom, jak rychle a kolik skutečností si potřebujeme uvědomit. Přitom se nemění délka nevědomí, ta je konstantní, ale délka uvědomování. Obrazně řečeno, čím více máme času, tím déle si každou skutečnost můžeme uvědomovat. To je myslím naprosto srozumitelné. Tím je také řečeno, že délka kmitu našeho vědomí se mění vůči dějům okolo nás. Tento princip také znamená, že díky zkrácení onoho kmitu vědomí dokážeme v kratším čase zaznamenat více skutečností. Jenže tu není přímá úměra, protože čím je uvědomování rychlejší, tím je povrchnější. Pokud je děj kolem nás velmi rychlý a potřebujeme se v něm zorientovat, vědomí pracuje rychleji, ale o to méně jsme schopni děj samotný vyhodnotit. Naše schopnost reagovat se omezuje. Čím více tak zrychlíme, tím méně využíváme složitější funkce, jako je mysl. Stále více a více nás řídí pudy. Ono známé bojuj nebo uteč. Už toto samo znamená, že civilizace, která je postavena na spěchu, jako je ta pozemská, je stále více ovládána pudy a na přemýšlení o dopadech vlastního jednání nezbývá čas. Můžeme velmi snadno odvodit, že někdo potřebuje lidem tento způsob života vnutit, aby se člověk v tom, co se kolem něj odehrává, nedokázal zorientovat. Aby žil v pouhém očekávání, bez toho, že by cokoliv chápal.

A dál už je to pouhá matematika. Tady se dopustím obrovské nepřesnosti v délce onoho kmitu, protože jde jen o pochopení, ve skutečnosti jsou to desetiny nebo dokonce setiny sekundy. My si je převedeme kvůli pochopení na vteřiny. Délka nevědomí tak bude třeba jednu vteřinu a to stále, beze změn. Naproti tomu délka vědomí bude odpovídat rychlosti uvědomování. Takže délka nevědomí je jedna vteřina a délka vědomí tři, může to být i více, nicméně toto je jeden kmit vědomí. Během minuty tak strávíte čtyřicet pět vteřin ve vědomém a patnáct v nevědomém stavu. Těch patnáct vteřin pro vás neexistuje, protože si je vůbec nedokážete uvědomit. Potřebujete zrychlit a doba uvědomování se zkrátí na dvě vteřiny. Během jedné minuty strávíte čtyřicet vteřin ve vědomém, ale už dvacet vteřin v nevědomém stavu. Potřebujete zrychlit a doba uvědomování se zkrátí na vteřinu. Během minuty strávíte třicet vteřin ve vědomém a třicet v nevědomém stavu. Každým zrychlením přicházíte o větší a větší kontakt s realitou. A tak ačkoliv si myslíme, že zrychlujeme, není to pravda, protože nám ve skutečnosti pouze zmizí část dějů, které neprožíváme. Žijeme v hektické době plné informací a potřebujeme si uvědomovat spousty věcí. Ve škole nás učí, že musíme být rychlí, děláme testy na čas, zvládáme učivo na čas, v práci to samé. Města jsou přeplněná a nutí nás extrémní pozornosti. Internet, zprávy a tak dále. Nepohybujeme se svým tempem, ale jejich a netušíme, že nám tím kradou čas. Že stále více času z našich životů mizí. Ale za ten pocit spokojenosti, že všechno mám, to přeci stojí a ještě štěstí, že se naše vědomí umí přizpůsobit. Jen netušíme, že dnes většinu života nežijeme. Čím více zrychlíte, tím méně času vám zůstane. Jednoduchá matematika.

My ještě stále nechápeme, že děj kolem nás nezrychluje, ale nabývá na intenzitě. Pokud jsme účastni nějaké katastrofy, potřebujeme vnímat mnoho věcí, ale moc o nich nepřemýšlet. Dosáhnout co nejkratší doby reakce. Naše vědomí to dokáže, jenže to neznamená, že čas kolem nás se také zrychlil. Ten plyne stále stejně a jen nám se zdá, že ke zrychlení dochází, protože vnímáme kratší časový úsek. Paradox, na kterém člověk vybudoval způsob života. Bohužel je to cesta evolucí nazpět a stále platí známé přísloví: spěchej pomalu, protože čím víc máš času, tím víc času získáš. Pokud nespěcháš, máš mnohem více času o věcech přemýšlet.